Tento štítově orientovaný patrový trojdílný dům s kuchyní vydělenou původně z jednotné síně
(tato dispozice se v patře opakuje) a prostorným sklepením byl postaven v roce 1781, jak ostatně dokládá i ozdobný
pískovcový překlad na jeho průčelí. Stavebním materiálem byl lomový kámen, místy doplněný vepřovicemi a pálenou cihlou.
Patrový kamenný dům s dřevěnou pavlačí i vytápění obou komor ukazuje na zámožného měšťana. Na jednoho z nejzámožnějších.
Ve své době to byla v Kloboukách nevídaná stavba. Staviteli byli buď bratři Benedikt a Tobiáš Tomaštíkovi společně,
nebo jej postavil jen Tobiáš. Dům si v příštích dvou staletích podržel svou tradiční barvu fasády, pro niž také dostal
název - Červený dům. Valašskokloboucké muzeum zde má expozice soukenické domácnosti, plátenictví a barvířství.
Podivné korýtko, které trčí z jedné stěny domu přímo do ulice, a tradiční červená barva fasády byly zřejmě příčinou
vzniku povídačky, že v domě bydlel kat a korýtkem prý vytékala krev popravených. (Však také mnozí Klobučané stále
tento dům nazývají „Katův dům“ či „Katovna“.) Jde ale opravdu jen o povídačku, neboť Klobouky své právo hrdelní
ztratily roku 1754 dekretem Marie Terezie, tedy 27 let před stavbou domu. Ctnostní měšťané, kteří si postavili
ve své době v Kloboukách nejvýstavnější bydlení, by se navíc s katem, osobou beze cti, ani nebavili, natož aby
jej zvali k sobě domů. A co to korýtko a krev popravených? Popravy se vždy konávaly na veřejných místech, aby
byla účinně demonstrována síla spravedlnosti: zmiňované korýtko ústí do ulice z kuchyně a sloužilo k vylévání splašků.
Zařízla-li ovšem hospodyně slepici k obědu, pak mohla opravdu korýtkem vytékat krev popravených – slepic…
Literatura: P. Odehnal: Já, Tobiáš Tomaštík, měšťan kloboucký. In: ZVUK Zlínského kraje, léto 2005, s. 25-28.
